Byla to vlastně taková
výprava pro nedočkavce. Pouze den předem jsme měli
první letošní oddílovou
schůzku, kde se šelmákům oznámilo, že kdo může, má možnost se s naším oddílem zúčastnit turistického pochodu po stopách kocoura Mikeše.
A tak se nás druhý den,
v sobotu 19. září 2009 sešlo celkem osm a dva dospělí vedoucí. Na to, že to bylo
hned druhý den, celkem úspěch. Jako při většině
našich
výprav jsme měli sraz na nádraží v Uhříněvsi. Nastoupili jsme do vlaku a jeli
směr Mnichovice. Zde jsme vystoupili a namířili si to dolu, do města, na náměstí
k Informačnímu centru. Lidí zde bylo jako much, takže jsme měli strach, že se tu
ztratíme. Při registraci jsme obdrželi plán cesty s archem pro razítka na
kontrolách a poté jsme se vydali na cestu. Trasa vedla nejprve k nádraží, kde
jsme přešli železniční přejezd. Poté jsme prošli Božkovem a pak přes Přírodní
rezervaci Božkovského jezírka jsme došli do Mirošovic.
Zde už to někteří z nás
znali, neboť odtud jsme šli do Hrusic vloni před
Vánoci. A tak jsme tudy vydali opět kolem nádraží a pak pořád dolů k mostu pod
dálnicí. Právě zde údajně bývala známá Jedličkova louže známá z obrázků a knížek
Josefa Lady. Ale odtud nás teď čekalo veliké stoupání, které vedlo až do
Hrusic.
První zastávkou v
této rodné vsi malíře a spisovatele Josefa Lady byla kontrola na návsi s postavami z jeho
knížek. Zde každý obdržel razítko a lízátko. Místní informační centrum bylo
odtud jen kousek a zde jsme obdrželi
další
razítko s vodníkem. Ale to nebylo vše. Také jsme tu měli možnost navštívit i výstavu modelů A. Jedličky, která se
skládá z modelů Hrusic, rodných chalup J. Lady a dalších zdejších staveb.
Naše druhá návštěva
vedla do Hospody u Sejků, kde se odehrála známá rvačka
z obrazu J. Lady. Třetí hrusické zastavení nás zavedlo do památníku Josefa Lady,
kam byl v rámci této akce volný vstup.
Ovšem pak již bylo na
čase pokračovat dále. A tak jsme se z Hrusic vydali směr Vlčí halíř a pak
rekreační
areál
Šibeniční vrch nad Mnichovicemi. Je tu pěkně. Mají tu největší srub v Evropě a
lyžařskou sjezdovku. Jen jsme zde museli oželit opečené brambory, neboť by nám
díky velké frontě a dlouhés čekací době ujel vlak domů. Nedalo se nic dělat.
Sešli jsme tedy dolů do Mnichovic do informačního centra, kde jsme všichni
obdrželi diplomy za zvládnutí turistické trasy. No a pak nenásledovalo už nic
jiného, než cesta na vlak a návrat domů.